Oči Simonetty

Při procházce ve svém domově zažívá Evelia minulost, přítomnost a budoucnost zároveň. V symbolickém životě, který vede, řízen bohem Janusem, k ní vše kolem jakoby promlouvá, dokud se náhodné vize nezrodí poetické. V jejích očích je nafialovělý smutek, který ostatní ženy pociťovaly před změnou rovin existence, a radost z toho, že existovala/existuje/bude existovat mnoha způsoby. Prostřednictvím stavu transu, který probouzí vnitřní pohled, se Eveliina duše spojuje s anima mundi.